Život na tuzérech

Už tomu tak u nás bývá, že mnozí ze zaměstnanců restauračních, pohostinských, ubytovacích a podobných zařízení nemívají zrovna lukrativní příjem. Takovíto zaměstnanci dostávají často jenom minimální mzdu, a i za tu dost možná vděčí jenom a pouze platným zákonům, které zabraňují tomu, aby byli bráni na hůl ještě víc.
Dostávají prostě to úplné minimum, které v souladu s právním řádem dostat musí. A to i tehdy, kdy by si jejich zaměstnavatel mohl hravě dovolit jim i o dost přidat, protože mu to sype. Dostávají málo, protože se zkrátka předpokládá, že si přijdou na další peníze bokem. Že dostanou od hostů nějaké to spropitné, všimné, dýško, prostě tuzéra. A shrábnou to do své kapsy.

A dozajista se tak i děje. Protože kdyby tomu tak nebylo, pochybuji, že by se třeba v našich restauracích dosud pohyboval po place nějaký ten personál. Všichni by utekli do jiných oborů, kde se platí líp.
Ale neutíkají, takže se jim to asi vyplatí. Mít část výplaty oficiální a jistou a část vesměs neoficiální a nejistou, poskytovanou klientelou podle její spokojenosti nebo i jenom tak automaticky, ze zvyku.
V dnešní době je logické, že si podobný personál spropitným zase až tak lehce nevydělá. Jistě, hosté dávají, ovšem ne všude stejně. Někde se dává více, někde méně. A také si zhýčkaní hosté stále častěji všímají poskytovaných služeb a i k těmto přihlížejí, takže se musí takový dejme tomu číšník hodně ohánět, aby zákazník pocítil potřebu se mu za to revanšovat. Lenochům tu pšenka kvete nanejvýš tak v místech, kde mají jednu jedinou hospodu široko daleko, lidé nemohou přejít ke konkurenci a má-li je tu mít kdo obsluhovat, musí dostat své i nějaký ten líný platfusák. Ale to je výjimka, ne pravidlo.
Nevím, na kolik si dnes takovíto zaměstnanci na dýškách přijdou. Ale asi na přece jenom přinejmenším slušný peníz, když jsou tu práci ochotni dělat. Běhat celou pracovní dobu po place, handrkovat se s opilci a dávat pozor, aby někdo neutekl bez placení, nejednou dělat i pomocné práce navrch, to by jen tak někdo za minimální mzdu nedělal. Aspoň tam, kde je pracovních příležitostí dost a dost.

Tu více a tu méně platí, že uspokojený host dá větší spropitné a personál si tak vydělá, zatímco nespokojenec nedá nic a personál „suší hubu“.
A tak mě napadlo, že by bylo dobré zavést podobnou praxi i do politiky. Dát našim vládcům jen úplně minimální mzdu a zbytek nechat na občanech. Kdo je spokojen, ať jim šoupne pár korun bokem.
Ovšem je otázka, zda by nám pak na politické scéně někdo zůstal. A zda by neumřel hlady.